Historie

Argentinská doga v Argentině
Když se řekne Argentina, někdo si vybaví kopanou, jiný si vzpomene na muzikál Evita. Labužníkům se možná i začnou sbíhat sliny na hovězí biftek a pejskaři asi vybafnou: argentinská doga! Argentinští kynologové jsou na své jediné mezinárodně uznané plemeno řádně hrdí a neváhají označit "el dogo" za nejlepšího vyslance země. V dnešní pohnuté době s nimi lze jen souhlasit.
Jak to všechno začalo
![]() ![]() ![]() ![]()
|
To, že je plemeno argentinská doga výsledkem cílené šlechtitelské práce nějakých pánů Martinezových, je mezi kynology asi všeobecně známo. Kdo však tito muži byli a co je k vytvoření nového plemene vedlo? Dr. Antonio Nores Martinez, narozený v roce 1907 ve městě Córdoba, správním centru stejnojmenné argentinské provincie, byl nejen vynikající chirurg a univerzitní profesor, ale i vášnivý lovec velké zvěře: jaguárů, pum a divočáků. Na svých výpravách vyzkoušel psy rozličných plemen, včetně irských vlkodavů, avšak žádné nebylo "to pravé ořechové". Rozhodl se tedy vytvořit plemeno nové, k "obrazu svému", přizpůsobené náročnému terénu a specifickému způsobu lovu. Výchozím bodem jeho snažení se stal "perro de pelea Cordobes" - bojový pes z Córdoby, fenotypově nevyrovnaný kříženec bulteriéra, boxera a anglického buldoka s potomky mastinů španělských dobyvatelů. Tito psi ho zaujali svou neohrožeností, vytrvalostí v boji a pevností zákusu. Křížení s pointrem poskytlo potřebný lovecký instinkt, dostatečná výška, mohutnost a síla pak byla dosažena plemenitbou s irským vlkodavem, mastifem, pyrenejským mastinem, bordeauxskou a německou dogou. Celkově se na vzniku argentinské dogy podílelo deset různých plemen. Zbloudilá kulka na lovu bohužel předčasně ukončila nejen život Dona Antonia, ale málem zahubila i nové plemeno. Chovatelské činnosti se na štěstí ujal jeho o rok mladší bratr Agustin, povoláním právník. Ten záhy přesídlil do osady Esquel v patagonských Andách a tam se na horské chatě "Kondoři hnízdo" věnoval, jak sám ve své knize zdůrazňuje, již jen dalšímu typovému ustálení a posílení loveckého instinktu psů. Byl rovněž neúnavným propagátorem nového plemene jak doma v Argentině, tak v zahraničí. V březnu 1964 byla argentinská doga uznána nově vzniklou Argentinskou kynologickou federací, a o devět let později, v roce 1973, Mezinárodní kynologickou federací.
|
Argentinská doga je pes lovecký
Tradiční způsob lovu, tzv. "montería", k němuž byla argentinská doga vyšlechtěna, není, jak by se mohlo zdát, historickou kuriozitou, ale je stále běžně (a legálně) provozován. Jak tedy vlastně takový lov s dogou probíhá? Jelikož velké kočkovité šelmy jako puma a jaguár jsou dnes již chráněny zákonem, loví se v současnosti především divočáci. Ti byli do Jižní Ameriky přivezeni z Evropy a jsou zde považováni za škodnou. Argentinská doga loví ve smečce, sestávající obvykle ze čtyř psů, může jich však být i více než deset. Před vlastním lovem se psi nejprve instinktivně "zahalí" do vůně přírody, a to tak, že se vyválejí v porostu, mršinách, a úplně nejraději prý v prasečích výkalech. Takto zakamuflovaní pak začnou vyhledávat zvěř, nejprve vysokým nosem. Nalezenou stopu pak sledují s nízkým nosem a bez štěkání. Vůdčí pes smečky po dostižení divočáka zadrží zákusem, nejčastěji na hlavě. Ostatní psi se pak na obět' "navěsí" a znehybní ji až do příchodu vůdce, který nepříčetně ryčící prase usmrtí loveckou dýkou. V žádném případě psi svou obět' nesmějí trhat! Zvláštní utváření pysků umožňuje argentinské doze dýchat i při plném zákusu Qde o tzv. vedlejší dýchání a psi jsou schopni obět' držet i několik hodin. Krátce kupírované uši chrání psa před natržením a následným krvácením. Poranění psů při lovu je však běžné a nejeden těžkým zraněním způsobeným kly bránícího se divočáka i podlehne.
... a rodinný
![]() ![]()
|
Ochrana pána a jeho rodiny je vedle lovu další vášní argentinské dogy. V rukou poučeného, zodpovědného, důsledného a zároveň láskyplného majitele je oddaným a milujícím společníkem a neohroženým ochráncem všech členů rodiny. V domácnosti je doga hravá a poněkud nemotorná. Ovšem, pokud se zrovna neoddává jihoamerické siestě. Je-li jí to dovoleno, bude se svou smečkou doslova sedět u stolu, sledovat oblíbený pořad v televizi, fandit národnímu fotbalovému týmu a roztahovat se v pánově posteli. Nemá-li majitel v úmyslu se o své pohodlí se psem dělit, je třeba tyto sklony tlumit už od štěněte. Dospělý pes bude totiž svá práva odhodlaně bránit. Argentinská doga poměrně málo štěká. Pokud cítí, že je její smečka v nebezpečí, zaujme výstražnou pozici, tlumeně vrčí a je-li třeba, odhodlaně zakročí. Zneškodnění "narušitele" dogou trefně vystihl ve své knize sám Agustin Nores Martinez: "Máte-li doma hlídacího psa a vleze k vám zloděj, dozvíte se to podle štěkotu psa. Máte-li doma dogu, zjistíte to podle křiku zloděje." S jinými psy a domácími zvířaty se argentinská doga snáší dobře pouze tehdy, pokud tvoří součást "její" smečky. Běda však cizí kočce, která jí zkříží cestu! Jsou-li k tomu vedeny odmalička, žijí dogy bezproblémově i ve větších skupinách. Ve známé chovatelské stanici del Tumi v provincii Córdoba spolu na jednom pozemku skotačí kolem čtyřiceti psů a fen! |
Kdo by si dogu neměl pořizovat
Vzhledem ke své velikosti a energii potřebuje argentinská doga dostatečný výběh a odpovídající zaměstnání. Není to tedy pes vhodný do bytu, ale ani trvalé držení v kotci nebo na dvorku či zahradě bez lidské společnosti jí neprospívá. Zodpovědný argentinský chovatel psa do takových podmínek neprodá. Tomu, kdo si chce dogu pořídit pouze k ostraze domu, doporučí, ať si obydlí raději zabezpečí pořádným plotem, poplašným zařízením a místo psa si obstará střelnou zbraň. Zvládnutí šedesátikilového psa klade na majitele i jisté fyzické nároky. Zejména starší osoby a malé děti mohou být rozdováděným mazlíčkem snadno sraženy k zemi. Pokud o argentinské doze uvažuje méně zkušený majitel, měl by raději volit fenu. Ty jsou nejen menší, ale také přítulnější a ovladatelnější než psi-samci se silně vyvinutým teritoriálním pudem.
Netradiční využití argentinské dogy
Argentinskou dogu lze s úspěchem vycvičit ke služebním účelům a několik jedinců v sedmdesátých letech dokonce pracovalo u argentinské policie a armády. Fena Roldana de Amitu se uplatnila jako vodicí pes pro nevidomé. V současné době vidí domácí chovatelé služební výcvik dogy spíše neradi. Pro ně to byl a stále je především pes lovecký. Samostatnou kapitolou jsou psí zápasy. Ty jsou v Argentině, stejně jako ve většině zemí světa, zakázány. O jejich existenci však nikdo nepochybuje. Čistokrevná argentinská doga se svým stylem "jednoho zákusu" k zápasům vlastně ani nehodí. Pro svou vytrvalost a sníženou citlivost k bolesti je prý však občas křížena s jinými plemeny. Není nutno zdůrazňovat, že opravdoví milovníci a zastánci plemene s takovýmto zneužitím zásadně nesouhlasí a před prodejem bedlivě zkoumají, jaké má kupec se psem úmysly. Bohužel nezasloužená pověst "bojového psa" zařadila argentinskou dogu v některých zemích na seznam zakázaných plemen.
Psí legendy
Od mezinárodního uznání plemene v roce 1973 do února tohoto roku bylo v argentinské plemenné knize zaregistrováno 21 600 jedinců. Někteří z nich se nesmazatelně zapsali do historie i mytologie plemen. Kob de las Pampas, vůbec první pes zapsaný do plemenné knihy, byl nejen typický představitel plemene, ale i vynikající lovec a věrný ochránce "Kondořího hnízda" svého pána Agustina Norese Martineze. Na jeho počest byla dokonce složena oslavná báseň "EI viejo dogo", čili Stará doga, a vdova po Agustinovi, paní Leda, dodnes s nostalgií uchovává sádrový model hlavy tohoto psa. Dalšími legendárními jedinci byli mnohonásobný šampion Tolcara de Nores Martinez, Duda de Tilcara, první fena argentinské dogy, která získala tituly Mezinárodní šampion krásy a Světový vítěz, a v posledních letech nezapomenutelný Caudillo del Do-Yel. Tento pes vstoupil do historie nejen svými výstavními úspěchy - jako jeden z mála představitelů plemene získal řadu ocenění Vítěz skupiny a Nejkrásnější pes výstavy, ale i svou tragickou smrtí. V dubnu 2002 byl tento překrásný pes zastřelen při obraně svého majitele, jenž byl nedaleko svého domu přepaden skupinou ozbrojených lupičů.
Autor tohoto textu: Andrea Melichárková - Buenos Aires, Argentina.







To, že je plemeno argentinská doga výsledkem cílené šlechtitelské práce nějakých pánů Martinezových, je mezi kynology asi všeobecně známo. Kdo však tito muži byli a co je k vytvoření nového plemene vedlo? Dr. Antonio Nores Martinez, narozený v roce 1907 ve městě Córdoba, správním centru stejnojmenné argentinské provincie, byl nejen vynikající chirurg a univerzitní profesor, ale i vášnivý lovec velké zvěře: jaguárů, pum a divočáků. Na svých výpravách vyzkoušel psy rozličných plemen, včetně irských vlkodavů, avšak žádné nebylo "to pravé ořechové". Rozhodl se tedy vytvořit plemeno nové, k "obrazu svému", přizpůsobené náročnému terénu a specifickému způsobu lovu. Výchozím bodem jeho snažení se stal "perro de pelea Cordobes" - bojový pes z Córdoby, fenotypově nevyrovnaný kříženec bulteriéra, boxera a anglického buldoka s potomky mastinů španělských dobyvatelů. Tito psi ho zaujali svou neohrožeností, vytrvalostí v boji a pevností zákusu. Křížení s pointrem poskytlo potřebný lovecký instinkt, dostatečná výška, mohutnost a síla pak byla dosažena plemenitbou s irským vlkodavem, mastifem, pyrenejským mastinem, bordeauxskou a německou dogou. Celkově se na vzniku argentinské dogy podílelo deset různých plemen. Zbloudilá kulka na lovu bohužel předčasně ukončila nejen život Dona Antonia, ale málem zahubila i nové plemeno. Chovatelské činnosti se na štěstí ujal jeho o rok mladší bratr Agustin, povoláním právník. Ten záhy přesídlil do osady Esquel v patagonských Andách a tam se na horské chatě "Kondoři hnízdo" věnoval, jak sám ve své knize zdůrazňuje, již jen dalšímu typovému ustálení a posílení loveckého instinktu psů. Byl rovněž neúnavným propagátorem nového plemene jak doma v Argentině, tak v zahraničí. V březnu 1964 byla argentinská doga uznána nově vzniklou Argentinskou kynologickou federací, a o devět let později, v roce 1973, Mezinárodní kynologickou federací.

